Jdi na obsah Jdi na menu

Stručná historie školy

ObrazekHistorie Střední školy Oselce se datuje již od roku 1950, kdy byly v oseleckém zámečku umístěny tak zvané „státní pracovní zálohy“, které jsou orientovány na zemědělskou výrobu.

          Prvním učebním oborem byl dvouletý „Opravář traktorů“, který navštěvovalo celkem 38 učňů. V roce 1954 se nabídka oseleckého učiliště rozrůstá o dva nové učební obory, a to o Kováře – podkováře a Koláře. Každým rokem opustilo brány učiliště okolo třiceti vyučených kovářů a dvaceti kolářů.

          V souladu se změnami požadavků v zemědělské praxi nahradil v roce 1973 Koláře novýObrazek obor pro stavební výrobu „Truhlář – truhlářka“ a o sedm let později v roce 1980 Kováře – podkováře nahradil obor „Mechanik, opravář zemědělských a lesnických strojů“. V sedmdesátých letech se rovněž zcela od základu změnily podmínky v odborném výcviku, jsou vybudované nové a opravené stávající dílny pro oba učební obory, včetně strojního a materiálního vybavení.

          Po této rekonstrukci a zařazení nových učebních oborů vzrůstá zájem zemědělských podniků a družstev o naše vyučence. V osmdesátých letech vzroste počet žáků na 320 a každým rokem opustí školu 70 vyučených truhlářů a 35 vyučených opravářů zemědělských strojů.

 Obrazek         Na přelomu roku 1998-1999 se tehdy Střední odborné učiliště a Učiliště Oselce slučuje se Středním odborným učilištěm, Odborným učilištěm a Učilištěm v Blovicích. Sloučením škola nezískala jen nové pracoviště a název (SOU, OU a U Oselce), ale také nové učební obory a tentokrát i první studijní obor ukončený maturitní zkouškou.

          V průběhu let prošla škola nejen stavebními a personálními změnami, ale také změnou samotného názvu školy: Střední odborné učiliště zemědělské - Střední odborné učiliště - Střední odborné učiliště a Učiliště - Střední odborné učiliště, Odborné učiliště a Učiliště - Střední škola Oselce a nyní díky rozšíření pracoviště v Blovicích o Základní internátní školu (od září 2014) - Střední škola a Základní škola, Oselce.

Barokní zámek v Oselcích


Obrazek       Obec je poprvé zmiňována roku 1388 za Jezovce z Oselec. Je pravděpodobné, že již v té době zde mohla stát tvrz. Zbytky gotického zdiva byly zjištěny ve hmotě dnešního zámku při jihovýchodním nároží. Obrazek

      První písemná zmínka o tvrzi je však z doby mnohem pozdější a to z konce 1. poloviny 16. stol. Gotická tvrz byla renesančně přestavěna do podoby trojkřídlého objektu. V 17. století snad za Jiřího Vojtěcha Janovského z Janovic byl při barokních úpravách trojkřídlý objekt scelen a později za jeho vnuka Františka Jiřího Janovského z Janovic byla tvrz barokně přestavěna do dnešní podoby stavitelem G. A. de Maggim.

Obrazek       Při úpravě byla postavena zámecká kaple, kterou zdobí nástropní freska s českými patrony. Budova zámku je dvoupatrová s jednoduchou architekturou, ozdobou je věž s hodinami a arkády na nádvoří. Zámek je obklopen anglickým parkem. V devadesátých letech byl zámecký areál navštěvován řadou spisovatelů a skladatelů: např. J.Vrchlický, J.V.Sládek, Oskar Nedbal, Josef Suk, J.S.Machar, Václav Tallich, Adolf Hofmeister. Janovští drželi Oselce až do počátku 19. stol. Posledním majitelem byl od roku 1832 až do rokuObrazek 1945 rod Boos-Waldecků.

     Nyní je budova čtyřkřídlá s úzkým dvorem. Dnešní Obrazekzámek v sobě zahrnuje i starší gotické a renesanční konstrukce. V západním průčelí se nachází kamenný portál nesoucí balkón. V současné době je zámek sídlem střední školy a v letech 1991-1992 byla provedena generální oprava jeho vnějších fasád.

 

 

Viktor Boos-Waldeck

         Pozoruhodnou osobností je hrabě Viktor Ladislav Boos-waldeck (1840-1916), c. k. komoří a poslanec ústavní strany za obce okresu Stříbro. Významnou je jeho literární aObrazekhudební pozůstalost, již nashromáždil nejen jako mecenáš, ale také jako dirigent, skladatel, básník a vynikající překladatel. Oselecký zámek často hostil vynikající učence, umělce a politiky. Častým hostem zde bývalo „České kvarteto“ v původním složení či Václav Talich, pozdější ředitel „České filharmonie“. Nejvýraznější byly vztahy Viktora Boos-Waldecka k Jaroslavu Vrchlickému, jehož Viktor Boos-Waldeck obdivoval a jehož díla překládal do němčiny. V roce 1899 vydal v Lipsku Viktor Boos-Waldeck německý překlad Vrchlického básně „Bar Kochba“, dále pak „Juliána Apostatu“. Přeložil také „Legendu o sv. Prokopu“, všechna jeho dramata i část epických a lyrických děl, jež však u Němců nedošla obliby a zůstala pouze v rukopise.

         V roce 1869 byl Viktor Boos-Waldeck oddán s Elvírou Marianou Leopoldou Markétou Hubertinou, šlechtičnou z Malovec a Kosoř, narozenou ve Waldheimu na Tachovsku. Z manželství se narodilo celkem devět dětí.

Obrazek